K výrazným hodnotám naší literatury na přelomu století patří dílo Josefa K. Šlejhara. V sugestivních prózách, psaných těžkým jazykem a komponovaných do neobyčejně živých obrazů, nastavil autor nelítostné zrcadlo společenské nespravedlnosti.
Soubor rozsáhlejších próz Zátoka smrti zpřístupňuje v úplnosti, i když v přirozenějším sledu Šlejharovu knihu Z krajského města z roku 1910. Sytá kresba atmosféry, psychologická zkratka, mistrovský popis – to vše nalezneme v pozoruhodných povídkách, zachycujících rozvrácené lidské osudy. Poslední cesta sebevrahova v próze Kam až dojedeme je zároveň drsným soudem nad prázdným životem, „živočichopis“ rodiny pana profesora v Návratu rozvíjí mistrovskou šlejharovskou atmosféru mezi smutným osudem týraného dítěte a ubíjeného zvířete. Pohřeb zachycuje v analytické zkratce tragický příběh nešťastné venkovské dívky. Soubor je uzavřen meditujícím pásmem Zátoka smrti – apokalyptickým obrazem společnosti, která zapomněla na lidskost a povýšila honbu za majetkem na absolutní zákon.