Kischova kniha Caři, popi, bolševici se řadí k několik proslulým reportážím, které objevovaly světu bolševický kontinent, zahrnutý ve dvacátých letech na Západě nenávistnými pomluvami a obviněními. Kisch navštívil SSSR v roce 1923, v prvních letech konsolidace sovětské moci, která teprve hledala cesty nového společenského uspořádání. Mnohé z experimentů, které sovětská vláda tehdy zaváděla, byly později opuštěny, a tak se Kischova kniha stává i jakýmsi nevšedním historickým dokladem oné bouřlivé doby. Kisch vidí Sovětský svaz v širokém záběru, a to nejn v geografickém slova smyslu. Setkává se sovětskými lidmi v různých životních situacích, ve městech i na vesnicích, líčí Moskvany v jejich přeplněných bytech i na přeplněných ulicích, v Leningradě kráčí po místech, jež se zapsala do historie; pak míří na jih, do Gruzie, Ázerbájdžánu, Arménie. Samozřejmě se živě zajímá o postavení nového člověka ve výrobě, nadchly ho nové formy tovární práce, založené na vědeckém principu, je okouzlen rozmachem mladých hospodářů. V knize najdeme reportáže s humorným nádechem, například kapitolu o povodni či o návštěvě v lázních, i vážné řádky o problému bezprizorné mládeže. Zajdeme do muzeí, do bývalého carského sídla i do institutu, kde je shromážděno dílo zakladatelů vědeckého socialismu, navštívíme i mši v kostele. V jižních oblastech se octneme uprostřed pestrého kaleidoskopu mnoha sovětských národností. A neby by to Kisch, aby podstatnou část svého zájmu nevěnoval kriminalistickým otázkám. Kniha je psaná s proslulým Kischovým espritem a vynálézavostí vidět věci nezvyklé a nevšední.