Kánon západní literatury

Práce se zabývá šestadvaceti autory, kteří svými díly přesáhli rámec jedné národní literatury, snaží se postihnout moment, kdy se kvalita stala kanonickou. Výklad je rozdělen do pěti celků a v jejich rámci na jednotlivé národní literatury, kde jsou vykládáni jednotliví autoři, jejich díla. Jednotlivé celky tvoří teokratický věk, aristokratický věk, demokratický věk, chaotický věk. První kapitola pojednává o kánonu, jakožto kriteriu a snaze připojit se k obecné nebo společenské paměti. Rétorika nesmrtelnosti je zároveň psychologií přežití a kosmologií. Středem kánonu je aristokratický věk a Shakespearovo dílo, ale hledá i v prvotních mýtech, textech starověku. Demokratický věk představuje převážně literaturu klasického 19.století s řadou výrazných osobností a děl jednotlivých národních literatur (končí Ibsenovým Peerem Gyntem). Chaotický věk představují díla Borgese, Nerudy a Pessoy