Autor zkoumá, jak se v Německu během minulých 250 let „podmaňoval“ jeden ze základních živlů, voda, tím, že se odvodňovaly močály – tyto pozůstatky doby ledové –, upravoval tok řek, stavěly velké přehrady, a ukazuje, že tato činnost nepochybně přinášela lidem velký prospěch, často však na úkor přírodního prostředí a ke škodě lidskému životu. Tak se přístup k podmanění přírody v průběhu let měnil: od radostného osvícenského optimismu 18. století přecházel k víře 19. století ve vědu a pokrok a potom k technokratickým „jistotám“, jimiž se tolik vyznačovalo století dvacáté. Nic z toho se ovšem neodehrávalo ve vakuu. Autor věnuje důslednou pozornost širokému rámci celého tohoto čtvrttisíciletého procesu, jeho ekonomickým a společenským souvislostem, jeho často problematickým cílům ve službách politiky, zejména zahraniční a vojenské. Podmaňování přírody charakterizuje řadu dramatických změn ve fyzickém (přírodním a životním) prostředí, ukazuje, jak korespondovaly s absolutismem éry Fridricha Velikého, s revolucí a nacionalismem, komunismem a demokracií i s válkou téměř v každém období. Všímá si přitom, jakou společenskou odezvu negativní stránky tohoto procesu vyvolávaly, jak tato odezva vyústila v hnutí ochránců přírody a jak se posléze jejich zásady staly součástí regulativní činnosti státu. Je to kniha o přetváření německé krajiny a zároveň o tom, jak se v jeho průběhu přetvářelo Německo samo.